ponikelskej Achilles, herdina vojny prajsko – rakouský,
písmák a muderlant, vozdoba pantheonu uznešenejch Ponikeláku
* 21. (nebo spiš 27.) září 1813 v Poniklým
† 13. kjetna 1867 v Poniklým
Jiří Václav Tuláček, příšlapkem Mladčů, je vobdivuhonnou fikurou ponikelský histórije budící ponnes úžasnuti a vobdiu ušech, kery sou s jeho přepraseckym muderlantskym vodkazem a herdinskejma skutkama vobeznámy.
 |
|---|
Jiří Václav Tuláčku se narodil do chudomny ponikelsky rolnicky rodiny (tatinek Vojtěch 1788 – 1842, maminka Anna 1796 – 1831) jako pervorozeny hošiště z vosmi haverlantu (Jiří, Vojtěch, Jakub, Anna, Eliška, Vilém). Už jako malej chasniček byl ukrutně přečtenej, zjedavej a čemesnej. A tak na ouradek pátera Pavla, co byl s Tuláčkovejma v ňákym tom koleně do přizně, poslali mladyho študenta na kymnázijum do Ičína. Primus třídy Tuláček študíroval jak zjennanej a hlauně ušechno to klasicky humanitni učeni mu jaksepatři lezlo do makovice. Enuť, dyk se juž juž rychtoval na tu Kadlovu universitu. Jenže máma byla po poslennim slehnuti celá maronná, a tak do Poniklyho přišla pobejť tá s tou kúsou. Mladej Jiří Václav se tak místo do lajce v pernim semestru čerstva posadil doma za stau... Uživiť takovejch hladouejch kerku, to nebyla zrouna kór žánna lekrace. U tý kalcoviny, sellačeni a řezbařiny zvostal Tuláček až do smerti. Byl kalej muzikant na kládynet a hlauně přeprasecky fšimačnej strejc a muderlant vo ušem kolem života lickyho. Že to měl v tý makovici řánně srounany, muž jeden rozpoznať polle jeho zápisku, co je tak kale cely to sjecky bernoženi sumíroval. Je v nich ušechna jeho přečtenosť, špekulantstvi, lekrace i uměni jeho pouzneseny duše. Šak ho taky vobčas lidi menujou „Metelka z Poniklýho“.
Dyž na vonen sjet povolal nejvyšši jeho mily ďůče Anežku, zvostal Tuláček jako pousteunik, nevoženil se a harantu nepomněl. Na živobyti, kery mu vosud přitentočkoval, ale darmo nehromoval. Jen těch ušelijakejch lickejch voboru, kerejm se ujenoval...
Nejhlaunějši a ponnes nejžiujejši uzpominka na strejce Tuláčkovyho poustáva z toho divokyho leta 1866. Rakouskej cisařpán byl tenkrát napadenej tim daremnym prajskym králem a juž se to ušechno myllilo až u Královyho Hradce. Tenkrát ty prajsky nemráti maširovali taky přes Poniklej.
Naše dědina, a panuje vo tom ušeuobecna poujedomosť, je semeništětem ryzejch karakteru, nezdolnejch kurážnejch horalu. Jennim takovym istym byl taky Jiří Václav Tuláčku menovanej Mladču, kerej se toho památnyho leta vosumnáctyho šedesátyho šestyho rychtoval čerstva zviksovať prajsky legimenty i se ušema jejich jenerálama. Sám měl v merku pouraždiť cely vojsko třelbou z Havličkova kopce. Jenže jak nám dosječujou dějeprauny zaznamenáni (a v istym zpodomněni melhauje vypoujeďal ve svejch rukopisnejch uzpominkách i strejc Tuláčku) bylo dalšima tetkama a strejcema, co u toho taky čumákovali, třele zabráněny. Polle poslenniho bádani je skoro istý, že ty ouzkostlivy vosoby, co měli malou dušičku, aby jim Prušáci v tom přípannym dožráni nerozflákali jejich vobec, byli přespolni. Inač si to neumime rozumně v hlauje přebrať a ponikelskem horalum takovy konáni neholláme připočitať.
Strejc Tuláčku asi vonehdá nevychtřelil, a vojnu tak v náši radosť, nepřetentočkoval. Místo vobdivu, voslaunejch písmiček a dřevernejch zpodomněni na vysokejch podstaucich vostal jen po kolik pokoleni chechtot, neujeřicny kroutěni hlauou a vošklíbáni... Tuláček byl někerejma škrabákama zpodomňovanej jako diunej patrón a čloujek fištróna začmodrchanyho (no vopraudu!)
Štěsti, že se naveršil čas, aby byl strejc Tuláčku vopráuněně vočištěnej a ušim lictvem uznanej za praseckyho herdinu. A taky snad juž bude aspoň někdo zajímavej na to přepěkny Tuláčkovo písmáctvi a muderlanstvi.