Osmnáctého roku panování slavného rakouského císaře a milovaného českého krále Františka Josefa I. vtrhlo ze tří stran do naší vlasti dobyvačné pruské vojsko zrádného krále Viléma I. Chtěje uchvátiti vůdčí postavení středoevropské velmoci pro svůj militantní státeček (a za mohutného povzbuzování slizkého pruského kancléře Otty von Bismarcka), rozhodl Vilém I. zpřetrhat odvěké svaté spojenectví a vetknout dýku do zad dobrého rakouského souseda. Úlisní Italové chvějící se nedočkavostí na klopýtnutí velebného rakouského císaře čekali na jižních hranicích říše na svoji chvíli, by vyrvali z kytice zemí Habsburské rodiny cenný květ Benátska. Pošpinivše tak navěky svoji pověst vstoupili do spojenectví s kletými Prusy. Jedinými zahraničními spojenci císaře pána zůstali věrní Sasové, kteří zavčasu pochopili, že militarism pruský jest smrtelným nebezpečím pro Evropu i svět. (Kterýžto fakt si Evropa v následujících 80 letech dosyta uvědomila...)
 |
|---|
Hnány touhou prolíti nevinnou krev vtrhly tak líté hordy vandalů od severu do velebných Čech, na jihu pak zle dotírali italští bandité. Odpovědnou tíži brániti císaře a vlast proti cizím usurpátorům pojali na svá bedra zejména polní zbrojmistr Ludwig von Benedek, velitel Severní armády vystavěné proti Prusům, a polní maršál arcivévoda Albrecht, velitel Jižní armády sešikované proti Italům.
 |
|---|
Na jižním bojišti měly naše zbraně proti tradičně neschopným Italům situaci poněkud snazší. Naprostým debaklem se tak pro italské loupežníky stala jak pozemní bitva u Custozy, tak i námořní bitva u ostrovu Vis (kde byla početnější flotila italské námořní „velmoci“ doslova rozprášena geniálním kontradmirálem Tegetthoffem).
Válka se ovšem měla rozhodnouti na bojišti severním. A tu Fortuna válečná nepopřála sluchu spravedlivým a přiklonila se na stranu banditů a arcilotrů pruských. Ač se naše šiky bily hrdinně (podporovány místním obyvatelstvem i dobrou armádou saskou), proti odvrátivší se štěstěně nebylo lze dosíci kýžených vítězství. A tak jedinou větší bitvu této války dovedl k našemu vítězství u Trutnova hrdina podmaršálek Ludwig Karl Wilhelm von Gablenz. Na ostatních bojištích se i přes nezměrné úsilí a utrpení nepodařilo zastavit příboj krví zpitých násilníků pohnaných do naší žírné mírné vlasti krvavou knutou tyranského Viléma I. Pruského. Ani nespočet osobních obětí, rekovných činů a vlasteneckého nadšení nedokázal proti nepřízni osudu zvrátit běh dějin. O statečnosti našich zbraní nechť navěky svědčí poměr padlých na obou stranách bitevní vřavy – naši hrdinové prolívali krev o každou píď české půdy i za cenu pětinásobných (!!!) ztrát proti úlisnému a zákeřnému nepříteli. Nadarmo vyšlo hrdinství našeho prvotřídního moderního dělostřelectva, elitního jezdectva i statečné pěchoty...
 |
|---|
Bojiště u Hradce Králové, zmáčené v krvi mnohanárodnostních armád, dodnes vypráví smutný příběh o největší bitvě, jaká kdy byla svedena na území Čech. Naše armády zde ztratily hrůzných 44 313 mužů (zabití, zranění, či zajatí), Vilémovi I. do dalších expansivních plánů ubylo 9 172 vojáků. Nebýt sebeobětování našeho chrabrého dělostřelectva chránícího ústup decimované armády, mohl být již tak srdcervoucí výčet padlých na pomnících našich statečných vojáků ještě zoufaleji nekonečnější!
 |
|---|
František Josef I., nechtěje dále trýzniti své poddané dalšími válečnými útrapami, rozhodl se kapitulovati a přistoupiti na diktát triumfujícího agresora. Navěky tak bylo ztraceno Holštýnsko u Severního moře a také Benátsko u Jaderského moře (i přes vojenský výsledek na jižním bojišti). Vídeň musela navíc vyplatit válečné reparace v astronomické výši 40 000 000 zlatých a vyklidit Prusku vůdčí posici ve střední Evropě.